Už jste někdy v televizi slyšeli o kamenné rybě, škorpióní rybě, nebo dokonce o létajících liškách? A snažili jste se o nich najít něco v encyklopedii? Pak jste nejspíš neuspěli. Není divu: rybí čeleď, jejíž příslušníci v angličtině nesou název scorpionfish, se totiž v češtině označuje jako ropušnicovití, rockfish je česky okouník a flying fox je kaloň.
Podobných poklesků, kdy překladatel „vynalézá“ novou terminologii pro různé živočichy, v překladové populárně-naučné literatuře a především v televizní dokumentární tvorbě najdeme nepočítaně.
Jistě, překladatel těchto textů má celkem nezáviděníhodný úkol. V překladových slovnících najde jen nepatrný zlomek terminologie, na internetu také není všechno, mnoho živočichů český název nemá anebo terminologie není ustálená. To ale neomlouvá celá hejna „kamenných ryb“ a jim podobných exotů.
I bez zoologického vzdělání všichni tušíme, že v českém názvosloví má téměř každý druh pojmenování dvouslovné ve tvaru substantivum + adjektivum (např. rosnička zelená nebo třeba vakoveverka létavá – no není to krásné?), kde na prvním místě stojí označení rodu. (Viz ale obrázek níže, kde např. běluha nebo vorvaň má název jednoslovný!) Stejně tak tušíme, že tvorba názvů živočichů[1] má jistá pravidla a že např. spojení typu adjektivum + ryba/had tato pravidla nesplňuje (na rozdíl např. od angličtiny: tak třeba indigo snake je česky užovka indigová). Jak tedy na zvířata vyzrát?
V biologickém názvosloví může překladatel blahořečit názvosloví latinskému, které mu poslouží jako jakýsi společný jmenovatel názvu ve výchozím a cílovém jazyce. Zjištění latinského názvu je tedy jakousi přestupní stanicí. Většinou ho snadno najdeme na internetu, kde ale najít české názvy? Na internetu totiž všechny nenajdeme nebo je najdeme jen v nepříliš důvěryhodných zdrojích.
Svět zvířat (Albatros)
Existují samozřejmě nejrůznější encyklopedie. Rád bych vyzdvihl dvanáctidílnou encyklopedii Svět zvířat, která vyšla v nakladatelství Albatros (je také známá jako „ta encyklopedie s pandou na hřbetě“). Podává přehledný popis významnějších světových druhů živočichů, nechybí český a latinský název a barevné ilustrace (i ty jsou pro překladatele užitečné, zvláště pokud překládá dokumentární film: Odpovídá ta ryba na obrazovce rybě v knize? Je to opravdu pyskoun rozpůlený?) a české a latinské rejstříky. Svět zvířat je bohužel už delší dobu rozebraný a v antikvariátech se objevuje jen občas a nikdy se v nich dlouho neohřeje (pozor na stejnojmennou knihu Josefa Lady!).
České názvy živočichů (Národní muzeum)
Čistě terminologický charakter má jiný projekt, na kterém se však zčásti podílejí stejní odborníci jako na Světě zvířat. Projekt probíhá na půdě Národního muzea a jeho cílem je postupně podat přehled českých jmen nejdůležitějších druhů živočichů. Od roku 1997 tak vychází volná ediční řada České názvy živočichů (editor řady Miloš Anděra). Jak se uvádí v úvodu k prvnímu svazku, autorům nejde o to vytvořit od základu novou zoologickou nomenklaturu, ale shrnout a sjednotit stávající názvy, rozptýlené v literatuře a často zapomenuté či nedostupné. Soubor stávajících názvů je rozšiřován o názvy nové, u nichž se v budoucnosti předpokládá zájem o česká pojmenování. Jednotlivé díly Českých názvů živočichů jsou vyčerpávající v různé míře – tvořit úplné soupisy by ani nemělo smysl. Řada živočišných druhů žije jen na omezeném území. A navíc jsou některé třídy živočichů až neuvěřitelně početné: například u měkkýšů se počet popsaných žijících druhů odhaduje na 85 tisíc, ryb bylo popsáno 33 100 druhů…
Jednotlivé díly jsou uspořádány logicky, podle zoologického systému. Vlevo je vždy sloupec s latinskými názvy, napravo pak názvy české. Pokud se v dosavadní literatuře pro některý druh používá více názvů, je tučně uveden název doporučovaný a normálním písmem ostatní názvy jako synonyma (např. prase divoké, kanec divoký, kanec obecný, vepř divoký). Na konci každého dílu je rejstřík latinských názvů, rejstřík českých názvů a seznam použité literatury.
V edici zatím vyšly tyto svazky (viz aktuální nabídku e-shopu Národního muzea):
I. Houby, žahavci, žebernatky,
II. Savci,
III. Měkkýši,
IV. Obojživelníci,
V/1. Ryby a rybovití obratlovci – sliznatky, mihule, paryby,
V/2.–8. Ryby a rybovití obratlovci – „vlastní“ ryby,
VI/1–4. Pavoukovci,
VII/1. Plazi – želvy, krokodýli, haterie
Překladatel některé svazky využije častěji než jiné. Při práci na textech populárně-naučných asi nejčastěji sáhne po svazku II. (savci), svazku V/1. (obsahuje žraloky, kteří zejména televizní diváky asi nikdy nepřestanou fascinovat), VII/1. (mj. krokodýli) a velmi užitečný jednou bude svazek hadi. Nicméně z hlediska zoologického, ekologického, hospodářského, ale třeba i gastronomického jsou neméně důležité i díly ostatní. Mnozí z nás na vlastní kůži poznali, že například ryby a rybolov se v dokumentech a na jednáních EU řeší dennodenně.
Myslím, že Svět zvířat a České názvy živočichů by měly stát v knihovničce každého překladatele, který častěji pracuje na textech o zvířatech, a to bez ohledu na odbornost textů. Nebude pak čtenáře či posluchače mást, sám se bude v problematice lépe orientovat a nebude muset obvolávat odborníky na nejrůznějších pracovištích po celé republice. Na druhou stranu i „kamenné ryby“ a „létající lišky“ mají jisté kouzlo, byť je to spíš kouzlo nechtěného.
[1] Václav Ducháč: České zoologické názvosloví. Živa, 48, 2000, č. 5, s. LXVII.
Text původně vyšel v časopisu ToP Jednoty tlumočníků a překladatelů
„Zjištění latinského názvu je tedy jakousi přestupní stanicí. Většinou ho snadno najdeme na internetu, kde ale najít české názvy? Na internetu totiž všechny nenajdeme nebo je najdeme jen v nepříliš důvěryhodných zdrojích.“
Osobně se mi v tomto osvědčil Biolib: http://www.biolib.cz/cz/formsearch/
Díky za doplnění. Biolib je vynikající zdroj, jen je škoda, že u jednotlivých názvů nelze ověřit spolehlivost – není uveden původ českého názvu, kdo za jeho vložení odpovídá atd. To je právě výhoda uvedených publikací: že nomenklaturu zpracoval vždy odborník na tu kterou oblast.