Když už se píše o filmových titulcích v mainstreamových médiích, referuje se o nich obvykle jako o ohrožení české dabingové tradice. Snad poprvé se teď rozvíjí diskuse, která není postavena na černobílém vidění světa: titulky a dabing jsou v ní chápány jako dvě metody převodu, které by měly existovat vedle sebe. Čím víc odstínů šedi v tomto obrázku uvidíme, tím víc diváků a dokonce i televizí na tom může vydělat.

Diskusi o úloze titulků nedávno rozproudila poslankyně a místopředsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová, která navrhuje, aby Česká televize měla povinnost nabízet „duální“ vysílání. Potom by si divák mohl vybrat buď dabing, nebo titulky. Argumentuje, že duální vysílání podpoří jazykovou vybavenost Čechů. Této iniciativě fandím, ale rád bych se nad celou problematikou zamyslel trochu komplexněji a ukázal některé méně viditelné souvislosti.

Kdo s koho?

Problematika „dabing vs. titulky“ byla tradičně podávána jako lítý boj ve stylu „kdo s koho“, a tak v minulosti diskuse obvykle probíhala podle tohoto scénáře: kdosi navrhl, aby se přestalo dabovat a místo dabingu se zavedly titulky, na což někdo jiný zareagoval, že přece dabing je naše rodinné stříbro a navíc že by dabéři přišli o živobytí. Podle mě ale vůbec nejde o boj „kdo s koho“. Za prvé a především, většinový divák je velmi konzervativní. Tak jako typický český divák má rád dabing, například typický polský divák je zvyklý na „lektory“ (tzn. na model voice-overu, kdy je původní zvuk potlačený a překlad k celému pořadu čte jediný hlas). Tyto návyky jsou hluboce zakořeněné a myslím si, že se mohou změnit jedině s výměnou generací.

Reprezentativní průzkumy zřejmě k dispozici nemáme, ale dá se předpokládat, že v mladších generacích je podíl příznivců titulků výrazně vyšší než v generacích starších. A tyto různé generace také často preferují různé pořady. Stejně tak jsou na titulky zvyklí diváci, kteří vyhledávají cokoliv mimo mainstream – dokládají to festivaly národních kinematografií (např. festival íránských filmů, který roste rekordním tempem) nebo filmů na určitá témata (např. úspěšný festival Jeden svět nebo Mezipatra), na kterých se dnes filmy s výjimkou některých projekcí pro děti promítají s titulky. Znamená to, že s volbou média (titulky, dabing, případně voice-over) se dá pracovat podle typu filmu, respektive jeho cílové skupiny. Pokud jde o film, který necílí na většinového diváka, a dá se očekávat, že cílová skupina film ochotně zhlédne ve verzi s titulky, pak je možné uvažovat takto: titulky se vyrobí rychleji a navíc se ušetří poměrně významná částka, která může posloužit ke zlepšení nabídky (na nákup dalších pořadů nebo na vytvoření více různých českých verzí „mainstreamovějších“ pořadů).

Přitáhnout mladší diváky

Televize se dnes potýkají s úbytkem mladých diváků. Myslím si, že kdyby zahraniční pořady uváděly záhy po premiéře v zemi původu a kdyby bez výjimky a po delší dobu nabízely možnost přehrát si pořad z archivu, mladí diváci by se jim vrátili. Tímto způsobem už delší dobu funguje HBO. U seriálů je často nejdřív k dispozici verze s titulky a dabovaná verze se u jednotlivých epizod objevuje později. Některé pořady jsou jen s titulky. Jistě, klasická televize má v mnohém ztíženou situaci, ale myslím, že by se v tomto směru mohla u HBO inspirovat. Měla by, protože musí počítat s tím, že jí budou stále více šlapat na paty dravci jako Netflix.

Na příkladu HBO také vidíme, že výroba titulků a dabingu se dá úspěšně propojit, a obě verze se nemusí vyrábět samostatně, od nuly. Jde jen o to, aby se nastavil vhodný postup (workflow), na jehož konci bude kvalitní dabing a kvalitní titulky. Každé si totiž žádá něco jiného, takže není možné dabing jednoduše „překlopit“ do titulků a naopak. Zkušení překladatelé, úpravci a dramaturgové však specifika obou verzí znají a dokážou procesy nastavit tak, aby výroba byla kvalitní a zároveň efektivní. Nesouhlasím tedy s názorem poslance Černocha (3:35), že není nutné vyrábět titulky i dabing. U velké většiny pořadů to považuji za vhodné, žádoucí a finančně schůdné.

Titulky a lepší znalost jazyků

Když jsem psal knihu Titulkujeme profesionálně, zjistil jsem, že mnohé postupy vycházejí z osvědčené praxe, ale exaktní výzkum většinou chybí. Stejně tak nevíme, jak to přesně je s vlivem titulků na znalost cizích jazyků. Významný efekt zřejmě popřít nelze, ale podle mého názoru nejde o vztah zcela přímý. Když si totiž srovnáme jazykové znalosti v jednotlivých zemích s tím, jaká forma překladu v dané zemi dominuje (dabing, titulky, voice-over), často se skutečně zdá, že lepší jazykové znalosti jsou důsledkem toho, že se v dané zemi titulkuje. Pak ale narazíme na země, kde tato závislost neplatí. Například v Německu se v televizi dabuje, ale jazykové znalosti jsou zde v evropském srovnání nadprůměrné. Naopak v Portugalsku se vysílá s titulky, ale znalost cizích jazyků je podprůměrná. A pak samozřejmě můžeme o výsledcích podobných průzkumů pochybovat, protože vycházejí z toho, co o sobě prohlásili sami respondenti. Navíc pokud se argumentuje znalostí angličtiny např. u Švédů nebo Nizozemců, je to trochu zavádějící, protože konkrétně pro studium angličtiny nebo němčiny mají jako rodilí mluvčí germánských jazyků lepší předpoklady než např. Slované – my bychom zase měli (výrazně větší) výhodu při studiu ruštiny, polštiny nebo chorvatštiny.

Domnívám se, že vedle dostupnosti titulků v televizi hraje neméně významnou roli školství, otevřenost světu, možnost vycestovat na stáž apod. Možná bychom měli inspiraci hledat i ve Finsku, o jehož úspěšné reformě školského systému se v poslední době začíná mluvit – a finština navíc není germánský jazyk, takže Finové oproti Čechům v angličtině zřejmě žádnou výhodu nemají. Přesto podle jednoho průzkumu ve Finsku hovoří anglicky 45,25 % obyvatel, zatímco v ČR je to jen 11,75 %.

Mnohem víc barev

O jednom druhu titulků si ale skutečně troufnu tvrdit, že při studiu cizích jazyků výrazně napomáhají. Jsou to titulky v jazyce daného pořadu, tedy např. anglické titulky u amerického seriálu. Kdyby měl divák na výběr i tyto titulky, pak bychom skutečně mohli hovořit o médiích, která plně podporují studium cizích jazyků.

Důležité je, aby si všichni – zejména poskytovatelé audiovizuálního obsahu, ti veřejnoprávní i soukromí – uvědomili, že možností je mnohem víc. Nevím, co přesně umožňují různé přenosové platformy, vím však, že se rychle rozvíjejí a že už dnes některé technologie umožňují vložení více zvukových stop a více „titulkových stop“. Je to důležité především ve vztahu k divákům s různými specifickými potřebami. Tak například divák se sluchovým postižením potřebuje jiné titulky než divák bez sluchového postižení a něco jiného zase potřebuje člověk, který čte pomaleji (dyslektik, někteří senioři, děti, nerodilí uživatelé češtiny apod.). Divák se zrakovým postižením by zase uvítal tzv. audiopopis, který by mohl být v samostatné zvukové stopě. Přitom výroba všech těchto podob překladu může být inteligentně provázaná a velmi efektivní. Inu, „televizní krajina“ může být velmi plastická a barevná, jen je třeba začít uvažovat o technických možnostech a o různých skupinách diváků, a neuvažovat jen černobíle o boji titulků a dabingu na život a na smrt.